PETR MIČOLA

PETR  MIČOLA

Před zrodem

Na začátku je vždycky bílá mlha čistého listu papíru, kterou se člověk brodí ke svému cíli. Mlha, která působí jako tajemno nedosažitelného konce, tajemno, které se začíná pozvolna rozjasňovat, až najednou člověk uvidí v dálce bod svého míření. Zatím je ještě nepostižitelný přesně, ale víte, že už je na dosah. Do toho všeho kvílí třeba trumpeta Laco Decziho a jeho Celluly,nebo Beethovenovy dunivé akordy. Je třeba pošmourný večer a venku jako by se chystalo na déšť. Papír přijímá  neznámé magické obrazce. „Chor chadach ab chádra chosí.“ Všechna slova celého světa, kterým rozumí jen cit, poletují ve vzduchu,a kolem se snáší jako sněhobílé vločky. Sněží myšlenky a vy se je snažíte zachytit. Nejprve se zjevují myšlenky těch, kteří se nejvíce vryly do mozku - John Madden, Peter Walker a Martha Schwartz, Bernard Tschumi, Arata Isozaki, Isamu Noguchi a další. Avantgardní bláznoviny víří vzduchem. Chvíli se vznášíte, kroužíte všude možně po světě a obhlížíte místa  z jiných časů a jiných souvislostí, které tvořili jiní lidé. Uděláte průvan ve všech svých knihách. Pak zakroužíte nad dílem Sira Geoffreye Jellicoa, přes kterého se velkým obloukem vracíte domů kolem Plečnika a Kumpána, a z velkých extravagantních bublin se stávají malinké bublinky naší pidizemičky, naše atomy skutků velkého světa. Pak se vším praštíte a jdete do města. Procházíte historickými ulicemi přes vilové čtvrti až vkročíte mezi panelové domy, mezi obyčejné lidi, kteří nezapadají mezi krasavice z  perspektiv všech studií, ani do světa velkoměstského úžasu, do chaosu beztvaré, panelové hmoty. A zase to všechno zní v uších, všechna zaklínadla dávného světa, všechno, co z veliké složitosti spěje k ryzí podstatě a jednoduchosti. „Plátonín degelen goga, plátonín degelen ga, bilok, bilok.“

Nerozumíte tomu textu? Nevadí, já také ne, ale musíme se o to snažit.

Chytání myšlenek

Je to o duši, o tom co se v ní vaří a co vyjde na povrch. Nesleduji jiná, sleduji jenom svoje strašlivá dramata, to tvůrčí vření. Než se k něčemu dohrabu, tluču hlavou o zem a po nocích nespím. Jsou to krásná muka a velké očekávání, co nakonec vyplave na povrch, protože řešení musí vždy přijít. Řekl bych, že myšlenek máme všichni hromadu, ale problém je tuto myšlenku neponičit dalším vývojem a dostat ji až do reálného světa, do světa hmoty, do světa skutečna. Je to jako s člověkem. Když se narodí miminko, je nezkažené a čisté, má v sobě obrovskou myšlenkovou sílu díky jednoduchosti, která v něm je, a netrápí ho nic než to důležité. Postupem času ho však náš svět začne kazit a deformovat.

Myšlenka je tedy krásné jadérko, které není ničím zkaženo, a které vyplulo na svět přes naši hlavu do inkubátoru pracovny, nedonošené,  pěstované a hýčkané. Záhadný je duševní proces, kterým každý z nás prochází od zrodu myšlenky  po stvoření do hmotné podoby . Fascinuje mě ten jedinečný proces tvorby originálu. Odpusťte mi tedy tuto úvahu, která neřadí za sebe cifry kilogramů, množství rodů, druhů dřevin 

a výčtu materiálů, je to jenom taková nenápadná oslava zahradního umění.